Třítýdenní cesta do Karlových Varů, kde jsem si uvědomila, že mě wellness fakt nebaví a že být vegankou ve státním zdravotnickém zařízení není žádná hitparáda. Zde si můžete přečíst můj úplně první autorský počin.

Potřebovala jsem pár dní bez dětí. Třeba jen víkend, abych si poskládala myšlenky a prádlo a vše zůstalo alespoň pár dní složené a nepoletovalo vzduchem. „Víte, že máte nárok na lázně?” Tak to mě nenapadlo. Že by z toho kápnul týden mimo každodenní realitu? „Minimální doba pobytu jsou tři týdny,”  prozradí mi paní doktorka. Jak se to píše v té knize Tajemství? Stačí vyslat přání do Vesmíru a on vám to nějak zařídí? Tak to bychom měli.

    Stačilo pár lékařských zpráv, razítek a souhlas mojí mámy, že se o děti bude tři týdny starat. (Samozřejmě za pomoci jejich otce, strýce, další babičky, dědy a školky). Pak jen s obavami sleduji, jak uzavírají Sokolov a Cheb a děkuji tomu, že jsem si pro svůj pobyt vybrala pár kilometrů vzdálené Karlovy Vary. Kdo by se ale obával o blbý lázeňský pobyt, když díky koronaviru přicházejí o život stovky lidí, a cestoval do rizikových oblastí? No já se obávám a já pocestuji, protože minulý rok se pro mě nesl ve znamení jiné nemoci než korony.

    Nejdříve se moc těším a nemůžu se dočkat, ale jak se odjezd blíží, tak začínám být nervózní. Zvládnou to děti beze mě? Přeci jen jsou ještě dost malé a nikdy beze mě nebyly déle než deset dní, kdy jsem v létě byla v nemocnici. Meda má zrovna dost vzteklé období, ale naštěstí se poslední týdny rozmluvila, tak snad nejsem jediná, která ji rozumí a i babička pochopí, kvůli čemu zase vříská. Nebo nebude vřískat vůbec, protože jak je známo, děti dělají scény jen svým rodičům a v péči dalších osob jsou to andílci. Joooo, to si to po návratu pěkně vypiju. To bude „nahromaděných emocí, které si děti dovolí ventilovat pouze v bezpečné přítomnosti rodiče“ (viz jakákoli chytrá knížka o rodičovství nebo ještě chytřejší fejsbuková skupina plná osvícených rodičů). Je ale čas být sobecká a nestarat se o to, co potřebují děti, ale o to, co potřebuje jejich matka.

    Děti jsou zabydlené u babičky, manžel si užívá nově nabytou svobodu na běžkách a já sedím v autobuse do Karlových Varů a připadám si, jako bych jela na tábor. Studentem jsem naposledy jela tak před pěti lety. To ještě rozdávali časopisy v tištěné podobě, místo abyste se jimi listovali v pdf na obrazovce před vámi. Noviny ale ještě mají, jen je nikdo nerozdává a jsou k rozebrání nad vstupními dveřmi. Tučný titulek „Smrt v Chebu” na jedněch z nich ve mě celou cestu vyvolává smíšené pocity. Sedím ve spoji Praha – Cheb. Ještě že vystupují už v Karlových Varech.

Hned na autobusovém nádraží si hodím svůj extrémně objemný kufr na nohu a zalitujij, že s sebou vezu šest různých knih, a že již roky nenosím těžké boty značky Steel. Nechala jsem se zlákat módní vlnou barefootové obuvi, ve které je vaše noha opravdu jako nahá a těžký kufr křehké nártní kůstky náležitě podrtí. Se slzami v očích jsem se v duchu rozloučila s během v lázeňských lesích a odpajdala hledat svůj lázeňský dům.   

    Před panem primářem si připadám trochu jako podvodnice. Ještě, že mám fialový nárt a je alespoň, co léčit. V paměti pátrám, kdy mě naposledy bolely záda, ať mu dám alespoň něco. Od dob, kdy jsem trpěla takovými bolestmi, že jsem nemohla chodit uběhla řada let. Ono na těch barefootech něco bude. Pan primář mé zvídavé dotazy shrne větou: „Vy asi hodně čtete.” Tím u mě  klesne do řad lékařů, kteří si s pacienty moc povídat nechce a zdá se, že ho i otravují. Nakonec si mě ale získá prohlášením, že s mojí diagnózou si zasloužím odpočinek a doufá, že na rozdíl od jiných starostlivých matek nebudu na víkendy odjíždět navařit rodině. Mohu ho ujistit, že to mě vůbec nenapadlo – chystám se ty tří týdny svobody pořádně užít.