Z následků chemoterapie jsem se oklepala poměrně rychle a to stejné se dá tvrdit i o rakovinových buňkách v mém těle. 

Po léčbě mě čekaly pravidelné kontrolní scany, které byly první měsíce čisté. Při čekání na výsledky mého květnového scanu jsem byla nervózní a na rozdíl od předešlých návštěv v nemocnici jsem měla neblahé tušení, které se následně potvrdilo. Objevila se aktivita v lymfatických uzlinách v dutině břišní. V tuto chvíli mi můj lékař nabídl další operaci, při které by mi byly odebrány další lymfatické uzliny a zahájena další chemoterapie. Jelikož jsem na sobě stále cítila následky mé první operace v podobě bolestí v dutině břišní a citlivosti žeber, které trvají dodnes, tak mě vidina dalšího operativního zásahu a postupného rozebírání mého těla nelákala. Také jsem neviděla smysl v další chemoterapeutické léčbě, když ta předešlá viditelně nezabrala. Jistě by mě čekala delší a silnější léčba a já jsem o další setkání s chemoterapií nestála.

Nechala jsem si celé léto na rozmyšlenou, během něhož jsem se snažila o změnu životního stylu a pravidelně užívala CBD a RSO. Jedná se o léčebné oleje z konopí, které mnohým lidem s onkologickým onemocněním pomohly. Možná by pomohly i mě, kdybych se v tomto způsobu léčby lépe vyznala, věděla přesné dávkování a léčba byla dostupnější. Primárně mi byl ale nepříjemný vliv konopí na mou mysl. Byla jsem sice klidnější, až apatická, ale měla jsem zamlžené myšlení a nedokázala jsem se koncentrovat. Samozřejmě jsem v průběhu léčby také nemohla řidit auto, což je někdy příjemné, ale také to komplikuje život.

Další scan na podzim roku 2021 ukázal progresi v lymfatických uzlinách a podezřelá ložiska v plicích. Jestli jsem se někdy začala bát, že brzy zemřu, tak to bylo v tuto chvíli. Jela jsem s manželem do Brna na onkologii, abychom si vyslechli druhý názor na postup léčby. Byla mi navržena další chemoterapie v kombinaci s biologickou léčbou. Musím podotknout, že pan primář se tvářil ještě poměrně optimisticky, ale moji onkologové v Jablonci a Liberci léčbu prezentovali jako paliativní, jejímž cílem není rakovinu vyléčit, ale zmenšovat metastázy po dobu, po kterou na léčbu reagují a pacient léčbu snáší. Na konci paliativní léčby příjde moment, kdy rakovina přestane reagovat na všechny vyzkoušené látky nebo pacientův organismus další léčbu nesnese a léčba je proto ukončena. Tento moment nastal v léčbě rakoviny mého tatínka a já ho stále měla v živé paměti.

Byla jsem tedy postavena před rozhodnutí, zda léčbu odmítnout a žít možná dalších několik měsíců, nebo si život o pár let prodloužit, ale mít kvalitu života sníženou díky léčbě a jejím vedlejším účinkům. Jisté ale bylo, že už je potřeba opravdu zalehnout na matrace. 

Již delší dobu jsem nasávala informace o alternativním a celostním přístupu k léčbě rakoviny. Byla jsem jako mezi dvěma kameny. Z jedné strany na mě moji onkologové naléhali, že je potřeba zahájit léčbu a neváhali mě připomínat, že jsem maminka dvou malých dětí, a na druhé straně mi můj rozum, životní přesvědčení a instinkty říkaly, že existuje ještě jiná cesta, na jejímž konci může být úplné vyléčení nebo více než pět života, které mi dávali lékaři.

Hltala jsem příběhy lidí, kteří se navzdory prognózám vyléčili a četla o možnostech integrativní léčby v zahraničí. Měla jsem pocit, že je pro mě tato léčba díky její finanční náročnosti nedostupná a ztrácela jsem se v množství alternativních přístupů, které si mnohdy protiřečily. Díky finanční nabídce jednoho mého blízkého se mi ale otevřely dveře k léčbě v zahraničí a já začala kontaktovat kliniky v Německu. Ve stejnou chvíli jsem kývla na zahájení klasické léčby v ČR a v pondělí 11.10.2021 mi měl být zaveden port a měla být zahájena paliativní léčba. Ve čtvrtek před tímto termínem jsem ale obdržela email s nabídkou zahájení dvoutýdenní léčby na klinice Marinus am Stein v Bavorsku od úterý 12.10. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Náhle jsem cítíla, že vše je, tak jak má být. Můj žaludek si po několika týdnech stažení mohl zase odpočinout. Všichni moji blízcí mi pomohl během krátké doby zajistit financování, ubytování, covidové testy, hlídání dětí a já v pondělí místo v nemocnici seděla ve vlaku směr Brannenburg – malebná obec v podhůří Alp.

Někomu může připadat, že jsem se naprosto zbláznila, ale pokud mě rakovina něco naučila, tak je to důvěra v mé tělo a v mé instinkty. Diagnóza rakovina s sebou přináší obrovskou vlnu strachu, kterou je někdy těžké překonat. Já jsem naštěstí poměrně nebojácný člověk a je mi bližší vzít život do vlastních rukou a nenechat se ochromit prognózami českých lékařů a jejich omezenými možnostmi.

Chemoterapii jsem již zkusila – nepomohla a citelně se mi během ní snížila kvalita života a chuť žít. Vzpomínám na mého tatínka, který si několik měsíců před svým odchodem zapsal: „Tenhle život není k žití.“ Já ale chci žít – ne přežívat.