Na podzim jsem se po mnoha letech vrátila k tanci a nemohla jsem udělat lépe. Zlákal mě uzavřený kurz intuitivního tance, ač jsem pořádně nevěděla, co se bude vlastně dít. Vždy jsem ráda tančila, ale příliš nezvládám učit se jakoukoli formu tance. Nejdou mi pevně dané pohyby a kroky, variace a choreografie. Baví mě ale napojit své tělo a duši na hudbu a prostě se vlnit, plout a tančit.

Díky intuitivnímu tanci jsem objevila terapeutickou hloubku pohybu, kouzlo napojení se na sebe samu, lidi kolem mě a ZDROJ. Právě během tance se dostávám do stavu plynutí (flow), vypínám svou mysl a zbystřuji svoje smysly. Právě v tu chvíli jsem sama sebou – tady a teď. Je to pro mě nejvyšší forma meditace, protože statické formy meditace mi zatím nejdou a možná ani nikdy nepůjdou.

Každá naše taneční lekce pracuje s jiným tématem, které si můžeme osahat, nacítit a protančit se jím. Poslední lekce byla o hranicích. O uvědomování si toho, co mi je a není přijemné a schopnosti dát to jasně najevo. Pro mnoho lidí to není problém, ale pro mnoho lidí je to těžké i v dospělosti. Já patřím mezi ně. Stále se učím, jak jasně definovat moje hranice a bez obav je nastavovat ostatním – prostě říci jasné klidné NE a nerešit, zda se tím někoho dotknu.

Hned druhý den po lekci jsem si to vědomě vyzkoušela na banální situaci, kdy mě na ulici oslovil muž a chtěl mě někam pozvat. V minulosti bych při odmítnutí takového pozvání cítila obavu, že se ho dotknu, že zraním jeho city a bylo by mi ho líto. Teď jsem s tím neměla problém a v mé mysli nebyl ani stín provinění. 

Na takových každodenních situacích nebo prostě při tanci se trénuji na ty VELKÉ momenty, kdy si potřebuji stát pevně za svým a věřte, že cesta onkologické pacientky je takových momentů plná. Já už se ale nebojím říci jasné NE.