Anglický idiom elephant in the room naprosto vystihuje jeden z důvodů, proč svoji diagnózu nesdílím jen tak s každým. Takový slon v místnosti je něco nepřehlédnutelného, o čem všichni vědí, ale snaží se to ignorovat. Celá situace pak působí absurdně, nepřirozeně a vzbuzuje rozpaky.

Právě tak je to se smrtí. Mnoho lidí si k ní stále nenašli cestu a nepřijali ji jako součást života. Všichni víme, že tu je, že kolem nás krouží a že se ji nevyhneme, ale většina z nás se ji snaží ignorovat. Není to běžné téma k hovoru. Když někomu zemře někdo blízký, snažíme se vyjádřit svou podporu, která se zhustí do klasického “upřímnou soustrast.” Jiný level je pak komunikace s někým, kdo umírá, tam nám slova dochází úplně. 

Tento slon je jeden z hlavních důvodů, proč mnoho mých kamarádů o mé nemoci neví. Některé z nich potkávám jednou za pár měsíců a nemám chuť naše setkání kazit něčím, co stejně nemohou ovlivnit, ač věřím, že by se mi od nich dostalo velké podpory. Užívám si to, že s nimi mohu na svou nemoc zapomenout a dělat jakoby nic, i když je to čím dál těžší. Je to téma, které zabije většinu konverzaci a většina lidí neví, co na to říci. Někdo je schopen celou situaci vyšperkovat větou: „Mně už taky pár týdnů bolí záda.“ 

Přijde mi, že je dobré si smrt zvědomovat a postupně si s ní budovat vztah. Já jsem se s ní za život již několikrát setkala v podobě umírajících křečků, morčat a koček. Držela jsem ve svých rukou tělo kohouta, kterému právě setnuli hlavu a život z něj odcházel. Měla jsem v dlaních ruku svého táty, když vydechl naposledy. Mohla jsem se rozloučit s babičkou a pohladit její sametovou tvář, když už z jejího těla život vyprchal. Nebojím se o smrti přemýšlet, mluvit, ptát se na ni. Vědomě se tím trénuji a vytvářím si s ní vztah. Mezi mé oblíbené filmy patří „Fontána“ (vizuální epos o smrti a nesmrtelnosti) a „Kissed“ (kanadská nekrofilní romance). V neposlední řadě mi pomáhají knížky úžasné Veroniky Hurdové, která se nebojí o tomto tématu psát v knížkách pro dospělé i děti.

Jaká reakce se tedy čeká? Jak o smrti mluvit? Já mohu mluvit jen za sebe, ale mně vyhovuje mluvit o věcech otevřeně a upřímně. Vůbec se na nikoho nezlobím, když mi řekne, že neví, co má říci. Však slova nejsou vždy potřeba a vlastně vůbec není potřeba o tom mluvit. Nejvíce ale miluji černý humor a ráda o smrti žertuji. Můj muž ode mě při nekonečné rekonstrukci našeho domu často slýchá větu: „Abych se toho vůbec dožila.“ Některé lidi tím přivádím do rozpaků, ale můj smysl humor byl vždy pro některé nepochopitelný.

Tento blog mi pomáhá, sdílet vše o mé nemoci a pocitech, takže se o tom pak s přáteli vůbec nemusíme bavit a i tak vědí, na čem přibližně jsem. Jedno je ale jisté. Jakmile se lidé o mé diagnóze dozví, koukají na mě jinak. Většinou je v jejich pohledu znát, že vidí i o toho velkého slona, který vedle mě sedí.