Každý den života je pro mě ve světle mojí diagnózy veliký dar, ale rozhodla jsem se svůj život neomezit jen na snahu zůstat fyzicky na tomto světě, co nejdéle. Snažím si svůj život dělat krásným a užívat si ho v dobré fyzické kondici a pozitivním rozpoložení. To je důvod, proč jsem odmítla paliativní „léčbu‟, která by mi možná dala až pět let život, ale těžko bych prožívala dny bez bolesti a nevolnosti. Těžko bych cestovala a podnikala aktivity, které mě baví. Těžko by mi každý říkal, jak vypadám dobře a jde ze mě krásná energie. Ne, nerozhodla jsem se vyměnit několik let, které mohu strávit s mojí rodinou za pár rozjuchaných roků. Rozhodla jsem se chtít víc než 5 let života a k tomu potřebuji svůj život milovat a užívat si ho. Na druhou stranu na něm nemohu lpět a bát se smrti, která jednou přijde tak jako tak. Již teď jsem nesmírně vděčná, že mě třeba nesrazilo auto, ale já mám stále šanci si svůj život nejen zachránit, ale také pracovat na jeho zlepšení a rozvoji mé mysli a duše.

Zpětně mohu říci, že můj poslední rok byl opravdu bohatý na zážitky a nová setkání, ale nejvíce jsem vděčná za to, že se pomalu ale jistě dostávám do svého středu. Pomalu se mi daří zmenšovat rozdíl mezi tím, kým uvnitř jsem a tím, kým se snažím být navenek. Daří se mi být pravdivá. Možná to není nic, čeho by si všimli lidé v mém okolí, ale mě to dává velký pocit jistoty, sebepoznání a sebelásky. Daří se mi nastavovat vnitřní hranice a ptát se sama sebe: „Dělám věci, které opravdu chci nebo je dělám proto, aby mě lidé měli rádi?‟ Daří se mi vracet se k tomu, co mé duši scházelo. Tančím, zpívám, tvořím. K tomu se zdá, že i inspiruji a sem tam pobavím. Přijímám to, že jsem tou nejlepší mámou a manželkou, jakou mohu v tuto chvíli být a každý den medituji v lásce a laskavosti. (A i tak jsem někdy protivná až hrůza).

Rok 2022 jsme začali s přáteli na rodinném silvestrovském výjezdu a já jsem již 9. ledna odjela na svůj druhý ozdravný pobyt na integrativní onkologickou kliniku v Bavorsku. Jelikož se jednalo o poslední měsíc fungování této kliniky, tak jsem se tam setkala s přáteli z mého předešlého podzimního pobytu. Kromě léčebných terapií jako například lokální hypertermie, magnetické terapie, kyslíkové terapie, infuzí vitaminu C a ozónu mě čekaly procházky a výlety v podhůří Alp, příjemné večery o samotě nebo s přáteli z celého světa. Zní to idylicky a já si to moc užila, ale přeci jen to byly tři týdny bez mé rodiny. Vymýšlela jsem tedy, jak to dětem vynahradím a vymyslela jsem, že spolu pojedeme na 3 týdny dobrovolničit na farmu poblíž španělské Malagy.

Vše bylo připravené a zařízené, abychom mohli s dětmi v únoru odletět, ale mně se vůbec nikam nechtělo. Sotva jsem se vrátila z cesty a zase jsem měla někam jet. Tohle mi během plánování nějak nedošlo. Již po několikáté v životě, kdy jsem se rozumem nutila do něčeho, co se mi v srdci moc nechtělo, zasáhla vyšší moc a já několik dnů před odjezdem dostala covid. V covidových horečkách mě ale napadla šílená myšlenka, že bych mohla začít psát blog, který by mi nejen pomohl sdílet mou diagnózu s širším okruhem přátel, ale třeba by i někoho dalšího inspiroval k tomu neházet flintu do žita.

Když jsme neletěli do Malagy, vyměnila jsem letenky alespoň za let na Malorku, kde jsme s dětmi strávili týden. Na tomto výletu se vydařilo snad jen to, že se mi během naší návštěvy do krásné akvária v Palmě povedlo založit mou sbírku na Doniu. Ostatní pěkné zážitky odvál ten silný ledový vítr, který foukal téměř celý týden. O našem výletu by se dalo napsat mnohé, ale já to nyní shrnu poze poznatkem, že jet sama se dvěma dětmi do kempu daleko od všeho a nemít přitom půjčené auto, je blbý nápad, protože špatné počasí člověku nakonec umožní jen koukat v karavanu na španělské animáky. 

V březnu se také stala věc, o které jsem si myslela, že se ani nedožiju. Naše rodina se nastěhovala do vysněného domečku, který jsme koupili na podzim roku 2019. Předešlé roky jsme tedy opravdu neřešili pouze moji rakovinu, nevydařené projekty lesní školky, naše malé děti, ale také jsme k tomu rekonstruovali téměř sto let starý dům. Byla to jízda, ale vše se podařilo díky mému úžasnému muži a pomoci rodiny a přátel – díky všem. Mně tak do života přibyl další důvod, proč chci být na tomto světě o něco déle. Když celý život sníte o domku se zahradou, psem a kočkama a pak se vám ten sen splní, tak si ho také chcete pořádně užít. Kočky jsme si pořídili hned v červnu ale na toho psa stále čekám. 

Jelikož se mi na Doniu podařilo vybrat dostatek (a ještě více) peněz na pobyt na jiné a mnohem dražší klinice v Německu, tak jsem hned v dubnu mohla na tři týdny vyrazit na další ozdravný pobyt. Celé jsem to tenkrát více dokumentovala na svých sociálních sítích a youtube (tam na to byl čas), tak případně koukněte tam. Tento duben byl pro mě ještě významný tím, že jsem si vyslechla, že bez paliativní léčby mám několik měsíců života a s léčbou až pět let. Nepopírám, že mnou ta informace značně otřásla, ale pak jsem se zdravě nasrala a řekla si, že mi nikdo vyhrožovat nebude a že chci víc než pět let, takže musím jít opravdu jinou cestou. Nevím kolik přesně je „několik měsíců‟, ale říkám si, že už jsem tu prognózu překonala, protože je leden a já se na umírání rozhodně necítím.

V průběhu jara jsem se snažila ještě průvodcovat v naši lesní školce, ale brzy se ukázalo, že potřebuji sílu a čas na moje zdraví. Tak jsem se pomalu rozloučila s tímto vysněným projektem a přestala se zuby nehty držet něčeho, co mi v tuto chvíli nebylo souzeno. Jsem ale ráda, že jsem na čas propojila síly se dvěma úžasnými ženami a lesní školka funguje dál.

A pak přišel letní fičak. Úžasný koncert Jamieho Culluma, kde jsem tančila opravdu jako o život. (Děkuji Páje za společnost). Výlet a třídní sraz s naší senza partou z gymplu. Malé rodinné výlety. Víkend s mojí milovanou Zuz v Praze ve znamení  le tour des cafés  – ano, milujeme dobré jídlo. Týden s mými ženami na každoročním výjezdu maminek a dětí – už se těším na další. Práce na zahradě. Zabydlování se. Koťátka. Terapie. Tábor, na který se mi nakonec nechtělo, a tak jsme se po třech dnech vrátili s angínou a střevní chřipkou. Spolupráce s léčitelem, která mi nepřišla léčivá, ale připomněla mi, že moje intuice ví nejlépe, co je pro mě dobré. Velká rodinná dovolená, kterou jsem si okořenila jógou na Panské skále a rozloučení s létem a mým onkologem, který se mnou odmítl dál spolupracovat.

Během podzimu se naplno rozjelo kolo terapií, o kterých bych ráda napsala celý samostatný článek. Ve volných chvílích jsme vyráželi na výlety, dovolenou na Lipně, slavili synovy narozeniny, fandili mému muži při Wintermanovi (on to opravdu dokázal!!!!) a hráli deskové hry. Pokračovala jsem v mém milovaném kurzu intuitivního tance. Užila jsem si dva dny v Praze s mojí maminkou, během nichž jsme zvládly společnou psychoterapii, návštěvu výborné restaurace a kina a přespání v malebném hotýlku na Loretánském náměstí – jsme prostě požitkářky. Několikrát jsem se uiišťovala, že nafotím k prodeji dětské boty z minulé zimy, až jsem se smířila s tím, že je prodám až příští rok.

Najednou přišel prosinec a vše začalo směřovat k našemu vánočnímu odjezdu na Tenerife. Měla jsem pocit, že je toho potřeba zařídit strašně moc a pochopila jsem, proč někteří lidé vše svěří cestovní kanceláři a jen se vezou. Naše cesta se neobešla bez problémů a manžel s dětmi půlku z našeho dvoutýdenního pobytu prostonali. „Jsem tady z vás jediná zdravá,‟ chlubila jsem se.  „Ale ty máš rakovinu,‟ setřel mě synek. Ach ta dětská upřímnost.

Takže ač se může zdát, že žiju dokonalý život, tak se nad ním stále vznáší rakovinový mrak, ale já vím, že nad ním svítí SLUNCE. A to SLUNCE mi dává sílu a velký pocit vděčnosti. Děkuji ti, SLUNCE. Děkuji sobě a děkuji vám, protože my všichni jsme součástí toho SLUNCE.

PS: A děkuji, že mi tento rok zkudrnatěly vlasy. Je to záhada, ale užívám si to.