(kniha Kazatel)

Události posledních dnů mnou otřásly více než bych kdy čekala. Při poslechu a čtení zpráv propukám v pláč. Přiznám se, že tolik jsem neplakala v žádný moment na mé onkologické cestě. Není to ani tak strachem z možnosti, že se válka dostane až k nám. Tuto možnost si připouštím a podle rad Václava Cílka se naše rodina připraví na možnou krizi jakékoli podoby. Spíše mě jímá hrůza při představě, co lidé na Ukrajině a během útěku z ní zažívají. Jímá mě hrůza z toho, že je v dnešní době něco takového možné a že se to děje nedaleko od nás. 

Ač se o různých válečných konfliktech a humanitárních krizích dozvídám celý život, nikdy žádná z nich tak neotřásla žebříčkem mých hodnot. Cítím se nepatřičně, že prožívám dny bezstarostně. Cítím se nepatřičně, že investuji tolik peněz do své léčby a žádám ostatní lidi, aby mě finančně podpořili. Cítím se nepatřičně, že nemohu pomoci tak moc, jak bych chtěla. Cítím zmar.

A tak svůj žebříček stavím znovu pěkně od základu – šprušli po šprušli. Zvědomuji si, že všechny lidské životy mají stejnou cenu.  Myslím na to, jak moc mám ráda život. Myslím na to, jak moc miluji svoji rodinu a přátele a oni mě. Myslím na to, že i já mohu měnit svět a dělat ho lepším. Myslím na to, že třeba zrovna to, že sdílím svoji cestu, pomůže někomu na jeho cestě. Myslím na to, že až se uzdravím, budu moci pomáhat více než teď.

Velice mi také pomohly terapeutické rady, které poslední dny zaplavily internet. Pomohlo mi vědomí, že moje pocity marnosti a nepatřičnosti jsou v takových chvílích normální. Přijímám je, nechávám je procházet mým tělem a duší a odcházet v každé kapce mých slz. Vše není marnost. Vše je láska a naděje.