Fotka je z našeho posledního rodinného cyklovýletu před diagnózou. Pamatuji si, jak jsem vezla v sedačce našeho čtyřletého syna, funěla do kopce a snažila se ignorovat křeče do břicha, které mě poslední měsíce trápily. O pár týdnů později se mi změnil život.

Samotná rakovina se v mém těle objevila dlouho před tím než jsem se o ní dozvěděla. Vlastně nějaký počet rakovinových buněk máme ve svém těle všichni, jen u některých se stane, že se pod vlivem mnoha faktorů jejich množení a počet vymkne kontrole a vyslechnou si větu „máte rakovinu“ nebo jim to dojde, tak jako mě.

Začátkem jara 2020, těsně před tím než vypukla koronavirová epidemie, jsem si začala uvědomovat bolesti v podbřišku a častou potřebu navštívit onu místnost. V té době byly synovi čtyři roky a dceři necelý rok a mně se všemi mateřskými povinnostmi dlouho trvalo než jsem se ujistila, že bolesti jsou pravidelné a dlouhotrvající a je na čase vyhledat lékaře. Nutno říci, že jsem typ člověka, který se k lékaři jen tak nehrne a lékům se vyhýbá obloukem. Můj obvodní lékař mě poslal domů s léky na bolest měkkého svalstva. Přiznám se, že jsem ty léky nebrala. Nedávalo mi smysl, proč by jinak naprosto zdravá poměrně mladá žena, měla jen tak bez bližší diagnózy a stanovení příčiny brát léky na bolest. Křeče a častá stolice přicházely a odcházely. Některé dny jsem několik hodin ležela v křečích na pohovce a jiné jsem mohla normálně fungovat. 

Začala jsem tedy řešit svoji stravu. Vždy jsem byla příznivce zdravějšího stravování. Řešila jsem kvalitu surovin, fandila bio potravinám a vyznávala heslo všeho s mírou. Jídlo pro mě bylo odjakživa velice důležité a mezi přáteli jsem známá svou náročností na kvalitu a chuť pokrmů. Bez Hejlíkovy Gastromapy se po Čechách nehnu a vždy jsem snila o tom, že si projím cestu kolem světa. Představa o dodržování jakékoli diety a omezování pro mě byla noční můrou a moje přirozeně nízká váha a vyzáblá postava mě k tomu ani nemotivovaly. Prostě jsem si v dobré kvalitě opravdu dopřávala vše, ale s masem jsem to nikdy nepřeháněla. 

Najednou jsem začala tedy vyřazovat různé potraviny, až jsem došla k tomu, že je mi trochu lépe bez lepku. Úleva byla ale pouze dočasná, takže jsem asi za 3 měsíce od poslední návštěvy skončila opět u mého obvodního lékaře s tím, že se nyní nenechám tak lehce odbýt. Ten konečně zareagoval a vystavil mi žádanku na kolonoskopii.

Ze samotného vyšetření jsem neměla obavy, ale děsila mě představa nutného půstu a vypití velkého množství tekutiny nevalné chuti. Hned na konci vyšetření, při kterém odebrali vzorek tkáně ze střeva, mi lékař sdělil, že bude nutná operace a že potřebuji absolvovat předoperační CT. Zpětně si vybavuji výraz lékaře a přítomné sestry a uvědomuji si, že oni v tu chvíli přesně věděli s čím se potýkám. Já v tu chvíli odcházela s tím, že mám asi nějakou obstrukci střev a že to operace spraví. Přiznám se, že mě vůbec nenapadlo, že by se mohlo jednat o nádor. To mi došlo až při čekání na CT a pohledu na žádanku, kde mě upoutala slova KARCINONOM a MALIGNÍ. Ještě jsem se raději na googlu ujistila, že ta slova opravdu znamenají to, co si myslím. Diagnózu mi tak nemusel nikdo těžkopádně sdělovat – všechno to najednou do sebe zapadlo. Při telefonickém rozhovoru s mých chirurgem jsem to tedy byla já, kdo slovo RAKOVINA vyslovil první a při následné osobní návštěvě jsem se pak dozvěděla veškeré detaily.

Nijak jsem se nehroutila – nikdy jsem nebyla ten typ. Lékaři to se mnou měli snadné. Stále usměvavá a pozitivní. Možná mi celá situace přišla natolik neuvěřitelná a absurdní, že mi její závažnost pořádně nedošla. Momentů, kdy  jsem doma propukala v pláč s myšlenkou „proč já?” bylo poskrovnu. Nejtěžší na celé diagnóze bylo sdílet ji s mým mužem a hlavně s maminkou, která se stále vyrovnávala s odchodem mého tatínka, který na rakoviny zemřel dva roky před tím. Pak pro mě bylo těžké nemoci dopřát mým malým dětem tolik pozornosti, kolik v takovém nízkém věku potřebovaly a stále potřebují. 

A tím začala moje rakovinová story, která mě bude provázet do konce života a já věřím, že bude ještě hodně dlouhý.