Plán byl jasný. Přečkat zimu a na jaře si dojít na kontrolní scan, který ukáže, že je rakovina pryč (no alespoň na cestě pryč). Měla jsem před očima obraz fénixe, jak se znovu rodí z popela. Zima byla letos ale nějaká dlouhá a mně už začaly v únoru docházet síly. Byla jsem hodně unavená a procházela jsem takovým léčebným vyhořením. Najednou jsem neměla chuť a sílu tu mou nemoc stále řešit. Neměla jsem sílu stále si hlídat jídelníček, vymýšlet co jíst a co připravovat k jídlu zbytku rodiny. Prostě jsem si řekla, že si dám pauzu a budu na sebe hodná. Nebudu věnovat pozornost své nemoci, ale svému životu. Pocítila jsem, že nadešel čas, abych absolvovala terapii tmou. Ještě před rokem jsem z pobytu ve tmě měla hrůzu, ale najednou jsem věděla, že je to přesně to, co nyní potřebuji – naprosto se vypnout a restartovat.

Projela jsem si nabídku míst, která tuto terapii nabízejí, a nejvíce mě oslovilo zázemí Terapie tmou a také bylo nejblíže k nám. Dokonce měli volné termíny hned v březnu a k tomu jsem zjistila, že tam provází Libor Váňa, jehož články a různé vhledy mě zaujaly na sítích. Brzy tedy bylo vše zařízeno a já se těšila na svůj narozeninový pobyt ve tmě.

Před tím jsem ještě absolvovala víkendový retreat s Joem Dispenzou. Byla to pro mě úplně nová zkušenost, protože jsem nikdy podobnou akci s takovým počtem lidí nenavštívila. K tomu jsem se stále zbavovala svého věčného skepticismu, který mi bránil se do něčeho takové vrhnout po hlavě a nechat se strhnout a poddat se tomu. Když jsou lidé moc sluníčkový a pořád se objímají a juchají, tak mám tendence si ťukat na čelo. Jsem sice poměrně přátelský člověk, ale uvnitř se držím zpátky a hluboké emoce často neprojevuji. Řekla jsem si, že je čas právě toto změnit a nechat zábrany stranou. V mé situaci je přeci jen potřeba něčemu věřit celým svým srdcem a mně vyhovuje, že pomocí meditací podle Dispenzy upevňuji neochvějnou víru v sebe sama a lásku kolem. Vědomě jsem si dovolila si jeho výkladem kvantové fyziky, epigenetiky a napojení na kvantové pole vymýt mozek. Z retreatu jsem odjížděla s velkým nadšením a odhodláním každý den meditovat a tvořit si novou realitu a zatím mě to drží. Moc ráda si pouštím svědectví lidí, kterým Dispenzovy meditace změnily či zachránily život a vidím v tom velkou naději i pro sebe. 

Po retreatu jsem hned jela na zimní rodinnou dovolenou, která mi dala pocit bezstarostnosti a normálnosti. Dokonce jsem zvládla i něco odbruslit na běžkách, tak jsem si říkala, že to se mnou ještě tak špatné opravdu nebude. Hned jsem se viděla, jak na jaře začnu běhat, vrátí se mi fyzička a já se přestanu zadýchávat. Pak přišlo krátké střevní intermezzo, které si užila celá naše rodina a já díky tomu přišla o několik cenných kilogramů. 

Konečně se tedy přiblížil termín mého pobytu ve tmě a já se těšila, jak si odpočinu, budu hodně meditovat a na konci se znovuzrodím ze tmy. Celý pobyt proběhl lépe než jsem čekala (ač jsem se snažila nemít žádná očekávání). Během těch šesti dní jsem nijak netrpěla, neklesala myšlenkami na dno, neměla panickou ataku, nebála se tmy – prostě nic negativního. Tma mě fascinovala, bavila, přišla mi přirozená a přátelská. Všechny ostatní smysly se probudily a já bych celý pobyt popsala slovem SMYSLNÝ. Užívala jsem si každé jídlo, které přineslo nové prožitky chutí a objevování. Bavilo mě cvičení jógy a hlavně rovnovážné pozice. Bavila jsem se tím, že jsem chodila z jedné strany místnosti na druhou jako po nataženém laně a sledovala, jak se moje rovnováha každým dnem lepší. Na začátku jsem byla fascinovaná tím, jak rychle se unavím a jak moc potřebuji spát. Jelikož jsem se rozhodla dělat si dvakrát denně kávový klystýr, tak jsem měla na velkou část dne o zábavu postaráno. Čas ale ztratil význam a já jsem se řídila jen svou únavou a pocitem hladu. Snažila jsem se mít sice v hlavě představu, kolik může být hodin, ale odchylka v tu chvíli mohla být minimálně +-3 hodiny. 

Můj průvodce Libor mi jednou denně přinesl koš plný jídla a já vždy využila příležitost si s ním promluvit. První dny mi jel mozek na plné obrátky. Bez všeho toho přívalu podnětů se asi chtěl trochu zabavit a produkoval mnoho představ, rozhovorů a živých snů. Poslední noc se mi trochu rozhodila moje představa o čase a zpětně mi dochází, že jsem asi uprostřed noci vstala s tím, že je už ráno. Snědla jsem snídani, udělala jsem si klystýr a dala sprchu a Libor pro mne stále nepřicházel. Padla na mě nakonec únava a já ještě několik hodin prospala, než tedy přišlo opravdové ráno a můj pobyt byl u konce. Vycházela jsem s přesvědčením, že jsem naprosto zdravá a věřila jsem, že CT, které mě za 2 dny čekalo, přinese dobré zprávy. Trochu mě pobolívala bedra, což jsem ale přisuzovala dlouhému ležení a odpočinku ve tmě.

 V pondělí 20.3. jsem tedy absolovala CT a v úterý jsem hned jela do Prahy, kde mě čekala infuze jmelí, psychoterapie a dvoudenní workshop biosyntézy. Během dne jsem se dozvěděla výsledky CT a vše se zhroutilo, jako domeček z karet. ŽÁDNÉ ZNOVUZROZENNÍ SE NEKONALO. Fénix z popela nepovstal. Spíše jsem si připadala jako pelikán plácající se v ropné skvrně. 

Síla lidské mysli mě nikdy nepřestane fascinovat. V den, kdy jsem se dozvěděla, že moje rakovina se nijak nezastavila a hlavně v plicích si zvesela roste dál, jsem se začala cítit fyzicky špatně. Dlouho už jsem od dětí nic nechytla, tak jsem si začala připadat nedotknutelná. Najednou mi ale každým dnem bylo hůře. Ve středu 22.3. jsem se dozvěděla detaily svého nálezu a sama jsem se začala divit, že jsem vůbec ještě na živu. Já vlastně nevím, co všechno tělo vydrží, ale představa toho, že mám na každé straně plic až dvě stě metastáz mi přišla neúnosná. 

Moje tělo se buď poddalo nocebo efektu (opak placeba) nebo na mě opravdu někdo něco prskl, ale ve čtvrtek jsem se už dusila šíleným kašlem a na covid testu mi svítily dvě čárky. 

Nikdy jsem nebyla popírač covidu, ale nikdy jsem se také nepoddávala panickým strachům z této nemoci. Sice jsem ho poprvé absolvovala hned po ukončení chemoterapie a musela jsem uznat, že je to pěkně nepříjemné onemocnění, ale podruhé už to tak strašné nebylo. Tentokrát mi ale kašel trhal plíce a mozek mi drásaly myšlenky na ten můj šílený nález na plicích. Nebudu skrývat, že jsem si tentokrát sáhla na dno. Ne že bych si myslela, že to bude můj konec a zemřu, ale pocítila jsem, jaké to je nemoci dýchat. Pocítila jsem, jaké to je být smrti blíže. Ne jenom na papíře podle nálezu a statistik. Ta pravděpodobnost mojí smrt byla najednou citelná.

Ač jsem se do té doby snažila naučit nechat věci plynout, netlačit na pilu a dát prostor nevysvětlitelným životním proudům, stále jsem se měla tendence mít nad věcmi nějakou míru nadvlády. Velice špatně se mi hledala ta tenká hranice mezi tím mít osud ve svých rukách a tím nechat věci plynout (nechat to osudu/Bohu). Najednou ale přišla chvíle, kdy si člověk musel přiznat, že vše neovlivní a něco ve mně se zlomilo. Nemám pocit, že bych najednou vše vzdala, ale mám konečně pocit větší pokory, souladu se světem kolem nás. Mám pocit hlubší radosti a vděku a zároveň hlubokého smutku. Sama doufám, že ta melancholie časem vyprchá, ale pociťuji větší klid a spokojenost a nemám potřebu se za čímkoli hnát. Stačí mi, že ráno vstanu a můžu dýchat. Stačí mi, že konečně přišlo jaro. Stačí mi, že se doma máme všichni rádi. Stačí mi, že mám úžasnou zdravou rodinu a přítulné kočky. 

Konec dubna. Moje záchvaty kašle pomalu odeznívají. Do kopce musím sice chodit opravdu pomalu, ale zvládám to. Zvládla jsem i úžasný víkend o samotě s mým mužem. Pronajali jsme si sušárnu nad Berounkou (Holka od Berounky) a splynuli s jarní přírodou. Já se pomalu šinula krajinou a často si sedala, protože mě stále bolela bedra. CT sice odhalilo nějaký nález na mých obratlech, ale ještě to budu muset zkonzultovat s odborníkem. Prostě se hodně protahuji, ale i tak mám někdy bolestí chuť vyskočit z okna.

Přišel čas pokory. Přišel čas nechat věci plynout. Přišel čas kývnout na biologickou léčbu a věřit, že mi neublíží, ale dá mi čas setrvat déle na této cestě sama k sobě.