Dnes si můžete přečíst další příspěvek do rubriky RAKoviny, ve které popisuji takové ty obligátní záležitosti spojené s mojí diagnózou jako je operace, chemoterapie, průběžné sledování a ucelené léčebné programy na zahraniční klinice.

Nejsem lékař a nikdy bych si netroufla nikomu radit, jak má nakládat se svým zdravím. K lékařské profesi chovám nejvyšší respekt a jsem velice vděčná všem lékařům, kteří mě na mé cestě provázejí. Jsem si ale vědoma toho, že čeští lékaři mají mnohdy svázané ruce a jsou omezeni zaběhnutými a schválenými postupy a protokoly a já se jimi omezovat nechci. Také se nebojím ke svému zdraví přistupovat aktivně, informovaně a přebírat plnou zodpovědnost za svá rozhodnutí, která mohou být někdy v rozporu s tím, co mi lékař doporučuje. Mohu říci, že největší sílu mi v tomto směru dodává zkušenost dvou domácích porodů.

Od momentu, kdy byla stanovena diagnóza se už vše událo velice rychle. Pamatuji si, jak jsem nejdříve chtěla operaci o pár týdnů odložit. Chtěla jsem si zvyknout na myšlenku, že mé tělo čeká takový zásah a právě začalo léto a já jsem potřebovala překopat všechny plány. Nakonec jsem chirurga požádala, abych operace proběhla, co nejdříve, protože jsem najednou začala v sobě ten nádor cítit a chtěla jsem TO dostat ven. Jelikož jsem nerodila v nemocnici a ani jsem nikdy životě neměla důvod strávit v nemocnici více než pár hodin (když pominu moje narození a několikatýdenní pobyt v čínské nemocnici v roli ošetřovatelky zraněného přítele), tak jsem moc nevěděla, co od několika denního pobytu v nemocnici čekat. K operaci jsem přistupovala jako Hurvínek k válce a největší hrůzu jsem měla z nemocniční stravy. 

Byl červenec roku 2020 – kovidová krize byla v plném proudu. V nemocnici byly zakázané návštěvy, takže mě manžel jen doprovodil ke dveřím oddělení, kde jsme se rozloučili. Já se operace nijak nebála a celá diagnóza mi asi stále přišla natolik absurdní, abych se z ní nějak hroutila. Nejhůře jsem nesla odloučení od Medy, které v té době bylo 15 měsíců a stále se kojila. Takto zpětně si již příliš detailů z mého pobytu v nemocnici nevybavuji. Proběhla nějaká předoperační vyšetření a příprava a šlo se na věc. Nikdy mě nepřestane fascinovat to, že v jeden moment se nad vámi sklání anesteziolog a počítá do deseti a v další moment zmateně otevíráte oči, máte děsnou žízeň a za chvíli opět upadáte do limbu. Nakonec se konečně probudíte a cítíte se jako po nejdelším flámu vašeho života.

Z JIPu, kde jsem strávila asi dvě noci, mám vzpomínky na velkou bolest v oblasti klíčních kostí. Asi byla důsledkem nafouknutí hrudníku nějakým plynem, aby vše bylo lépe přístupné. Sestřičky mi stále nabízely něco na bolest, ale já jsem na bolest zvyklá (asi jako každá žena) a nemám ve zvyku jí čímkoli tlumit. Také mě samozřejmě bolel celý podbřišek, ale sestričky mě hnaly z postele velmi brzy a hned druhý den jsem se šla vysprchovat a začala jsem se pohybovat po pokoji. Personál nemocnice mě fascinoval svoji sehraností. Všichni fungovali jako supervýkonní a extramilý mravenci. Měla jsem ze svého prvního pobytu v nemocnici překvapivě dobrý zážitek. Jen ta nemocniční strava nezklamala a já se těšila domů na něco výživného. Z nemocnice jsem myslím odešla pátý den po operaci a doma jsem ještě měla několik dnů bez dětí, abych se trochu vzpamatovala. 

Nikdy nezapomenu na první setkání s Medou po našem desetidenním odloučení. Domů přišla holčička s naprosto prázdným pohledem. Moje jindy živá princezna byla odpojená, duchem nepřítomná a naprosto zlomená. To zlomilo i mě. Ihned jsem jí nabídla prso a kojila jsem ji dalších několik měsíců než jsem nastoupila chemoterapii. Několik týdnů po operaci jsem ji nemohla vůbec zvedat a nosit, tak na mě jen lehávala a dobíjela se. 

Operace, kterou jsem absolvovala se nazývá resekce sigmatu. Během ní je odebrána část tlustého střeva a zbylé konce jsou sešité k sobě. Mně bylo odebrána část vzdálená asi 20 cm od rekta spolu s šestnácti okolními lymfatickými uzlinami. Výsledky z následné patologie ukázaly, že moje aktuální diagnóza byla T3N2MO. T3 znamená, že nádor již prorostl stěnu střeva a šířil se dál do břišní dutiny. N2 znamená, že byly zasaženy regionální uzliny (v mém případě sedm z odebraných šestnácti). MO znamená, že metastázy nejsou přítomny. Jednalo se tedy o stádium IIIc a to si za rámeček nedáte, protože pak už následuje stádium IV, které ve většině případů končí smrtí. Ale některým lidem se i v posledním stádiu podařilo dosáhnout remise – vyléčení. Já zatím cílím na tu remisi, i když se smrti jednou nevyhnu. SPOILER ALLERT. A vy také ne.