Kdo nezažil, neuvěří. Chemoterapie a její vliv na tělo a psychiku pacienta je poměrně nepřenositelný zážitek. Ač pro každou chemoterapeutickou substanci a jejich kombinaci existuje seznam nežádoucích účinků, u každého člověka se tato řízená otrava organismu může projevit jinak. V tomto článku se dozvíte, jak jsem ji zvládala já a proč to již není moje první volba při léčbě mé rakoviny. 

Na základě stanovené diagnózy a její pokročilosti mi byla po operaci doporučena adjuvantní (zajišťovací) chemoterapie, která měla za cíl zneškodnit zbytky rakovinových buněk, které se v mém těle nacházely. Protože jsem se celé roky snažila vyhýbat jakýmkoli lékům, antibiotika brala v naprosto krajním případě a poctivě studovala složení potravin, byla pro mě představa řízené intoxikace popravdě dost děsivá. Můj selský rozum a intuice mi říkali, že ničit si tělo a ostatní dosud zdravé orgány je prostě přístup padlý na hlavu. K tomu mi nedávalo smysl zabíjet kromě rakovinových buněk i ty nejdůležitější ochránce mého zdraví – bílé krvinky. Měla jsem z chemoterapie strach. Člověk sice netuší, co to je a jak se u toho bude cítit, ale obrázek lidí bez vlasů s propadlými tvářemi a smutkem v očích byla moje ilustrativní představa něčeho strašného. Lékaři ale jinou možnost nenabízeli a já v té době o dalších možnostech léčby mnoho nevěděla.

Nakonec jsem na chemoterapii kývla, ale bylo to čistě ze strachu. Ze strachu z rakoviny, která je prezentována jako smrtelná nemoc. Ze strachu z toho, že jiná možnost není. Ze strachu lidí kolem mě, kteří se o mě báli. 

Opět jsem si nechala čas, abych se na tento krok psychicky připravila. Dnes již vím, že jsem  ve skutečnosti tuto léčbu nikdy nepřijala a nesmířila jsem se s ní. Absolvovala jsem ji ,,aby se neřeklo.” Nebyla to prostě volba mého srdce a instinktu a bylo to rozhodnutí založené na strachu. Díky této a jiným zkušenostem a knížkám, které jsem na toto téma četla nyní vím, že rozhodnutí založená na strachu a čistě racionální rozhodnutí nebývají vždy ta nejlepší. Každý den se mi to potvrzuje a již se řídím svým instinktem (doslova svým břichem) a nenechávám se ovládat strachem.

Na podzim roku 2020 jsem tedy absolvovala čtyři cykly chemoterapie v podobě infuzí doplněných orální chemoterapií. Jednalo o Xelox, což je kombinace capecitabine a oxaliplatiny. Moje paní doktorka byla velmi vstřícná a na onkologické ambulanci o mě bylo dobře postaráno. Přesný režim si nepamatuji, ale myslím, že jsem jednou za 3-4 týdny přišla na kapačku a mezi tím brala orální chemo. Vedlejší účinky najížděly postupně a s každou kapačkou se zhoršovaly. Při této chemoterapii nedochází ke ztrátě ochlupení, takže je taková milosrdná v tom, že to na vás není vidět. To jsem využila a o mé léčbě věděla pouze moje rodina a pár přátel. Zbytek přátel jsem prostě v týdny nejhorších stavů nepotkávala a týden až dva po infuzi na mě opravdu nic poznat nebylo. Já ale o své léčbě věděla stále. 

První dny mi bylo vždy nevolno, ale podařilo se mi pozvracet se za celou dobu jen jednou, ač jsem neužívala léky na nevolnost, které jsem dostala. S představy dalších pilulí se mi dělalo ještě hůře. Ač jsem neměla standardní apetit zvolila jsem strategii, kterou používám při kinetóze a to nevolnost zajíst. I tak jsem za ty tři měsíce z mé již tak muší váhy dosáhla na váhu komáří a nebyla tak plné energie a hlavně životní síly a optimismu. Dlouhé ležení mi nikdy nedělalo dobře a já po pár dnech slabosti upadala na těle i duchu. Vedle nevolností jsem trpěla přecitlivělostí na chlad, která mi nedovolovala pít a jíst nic studeného. Kontakt se studenou vodou byl nepříjemný, až bolestivý a když mi prochladly ruce, ztratila jsem v nich cit a pravá ruka mi několikrát ochrnula. Také mě bolelo vdechovat studený vzduch a přijít do kontaktu s větrem. V chladu jsem hned pociťovala nepříjemnou bolest obličeje a oční víčka mi několikrát ochrnula, takže bylo těžké normálně zavřít oči. Běžná byla neuropatie prstů, která se projevovala brněním a znecitlivěním. Dále se u mě objevilo něco, na co se lékařka tvářila dost překvapeně. Při jídle jsem při prvních soustech dostávala křeče do sanice, které vystřelovaly až do uší. Po několika žvýknutích a bolestivých grimasách to odeznělo, dokud jsem nekousla do něčeho nového – do nové chuti, a zažila to znovu. 

Pro někoho jako já, kdo je citlivý na pachy, byl velmi nepříjemný pach samotné chemoterapie. Byl cítit z každého mého póru. Smrděla jsem jako lékárna a chemička dohromady. Dělalo se mi špatně už během prvních minut aplikace kapačky a tato podmíněná reakce mi zůstala dodnes. Ještě měsíce po ukončení léčby se mi stávalo, že se u mě objevila lehká neuropatie a nevolnost, když jsem ucítila něco, co mi chemoterapii připomínalo. Jednou to třeba byla esenciální cedrová vůně do vysavače, kterou mi přibalily v obchodě. Prostě to byla pro mě velice nezapomenutelná a traumatizující zkušenost, ze které se moje tělo dostalo naštěstí poměrně dobře, ač jsem poslední cyklus chemoterapie završila Covidem.

Hluboce obdivuji lidi, kteří zvládají více cyklů chemoterapie a mnohdy s ještě horšími vedlejšími účinky, které někdy neodezní ani po letech. Mně prostě tato léčba nedávala smysl a já cítila, že bych opravdu brzy vypustila duši a měla chuť všechno vzdát bez ohledu na svou lásku k životu a své rodině. Vím, že když jsem fyzicky na dně, tak je na dně i moje psychika a tu považuji při léčbě rakoviny za nejdůležitější. S vědomím toho se nyní rozhoduji, jakou léčbu zvolit  – zda bude přínosná pro mé celkové zdraví a kvalitu života. Pokud někdy zemřu na rakovinu, tak to beru, ale nechci zemřít na vedlejší účinky vybíjecí léčby, která to kosí hlava nehlava.

Pokud máte za sebou chemoterapii, tak budu ráda, když svou zkušenost popíšete zde v komentáři na blogu nebo u příšpevku na Faceboboku či Instagramu.

A pamatujte. Pokud procházíte peklem, pokračujte v chůzi, abyste z něho zase vyšli ven.